? 10 věcí, které jsem netušila po ztrátě oka

Když jsem přišla o oko, některé věci, které následovaly, mě překvapily mnohem víc, než samotná ztráta zraku. Tady je deset věcí, které jsem netušila a které bych ráda sdílela s každým, kdo prochází podobnou zkušeností.

1. Ztráta hloubky není sranda

Věci, které byly samozřejmé – nalít vodu do sklenice, trefit klíčem do zámku, nalíčit si oči – se najednou změnily v malá dobrodružství. Mozek se ale učí. A časem si najde nové triky.

2. Mozek se sám "dofantazíruje" druhé oko

Ze začátku, občas i teď, jsem měla pocit, že pořád "vidím" i na to ztracené oko. Mozek si doplňuje obraz světa, aby minimalizoval šok. Zvláštní a trochu strašidelné… ale normální.

3. Lidi zírají víc, než si myslíš

A často si ani neuvědomují, jak moc. Děti jsou přímé, dospělí trapně mlčí nebo uhýbají očima. Naučila jsem se s tím žít, páska mi v tom pomáhá.

4. Móda dokáže zázraky

Stylová páska Ti vrátí zpět kus kontroly nad vlastním vzhledem. Nejde o marnivost, ale jde o to, jak se cítíš.

5. Lidi si myslí, že "jedno oko přece stačí"

Ano, dá se s tím žít. Ale není to totéž. Ztráta periferního vidění, únava, dezorientace – to všechno přichází potichu, ale o to důrazněji.

6. Únava je jiná

Vidět jedním okem vyžaduje mnohem víc soustředění. Po delším dni mě bolí "to dobré oko" i mozek. Dřív jsem si myslela, že to přejde. Nepřejde. Ale dá se s tím počítat.

7. Změníš vztah k sobě

Ze začátku jsem se bála podívat do zrcadla. Pak jsem se bála podívat lidem do očí. Ale postupně jsem si vybudovala jiný druh sebevědomí. Klidnější. Hloubkovější.

8. Oční protéza není jen "skleněné oko"

Je to malý kus umění – a technologie. Existuje spousta typů, každá sedí jinak. Najít tu správnou může chvíli trvat. A stojí za to si o tom zjistit víc. 

Klidně mě kontaktuj i Ty, mile ráda Ti pomohu :-).

9. Vtip pomáhá

"Ztratila jsem oko, ale aspoň mám o jedno míň na pláč." 

Ne, neříkám to vždycky nahlas. Ale tenhle humor mě drží nad vodou. A lidi taky odlehčí.

První vtip na to, že jsem přišla o oko, jsem slyšela od pana doktora Leoše Rejmonta ve Vojenské nemocnici v Praze.

Řekl: " Někdo nemá oko, někdo mozek." To je myslím si, dost výstížné.

10. Nejsi sama

Když jsem to nejvíc potřebovala, cítila jsem se sama. 

Až později jsem zjistila, kolik lidí prožilo něco podobného. 

Je to jeden z důvodů, proč jsem založila Pásky z Vísky. 

Aby už se nikdo nemusel cítit neviditelný.

🤍 Chceš přidat svou zkušenost?

Napiš mi. Tvůj příběh může někomu změnit život – nebo aspoň den.