Příští týden mě čeká něco, o čem jsem vlastně ani na chvíli nezapochybovala.
Když jsem při pravidelné kontrole v ÚVN, která probíhá jednou za dva roky, dostala možnost podstoupit operaci, která by mohla zlepšit vzhled mého oka, věděla jsem okamžitě, že do toho chci jít.
Ve středu 3.3. 2025 jsem byla v Ústřední vojenské nemocnici u očních specialistů. Bylo to trochu napínavé, ale celý tým byl velmi pečlivý a profesionální. Probrali se mnou možnosti, jak upravit vzhled víčka tak, aby co nejvíce odpovídalo zdravému oku.
Ztráta oka není jen tělesná změna. Možná se to navenek jeví jako "jen jedno oko", ale uvnitř se spustí lavina emocí, otázek, pochyb a strachu. Lidé často mluví o praktických věcech — jak si vybrat protézu, jak funguje zrak, co je možné a co už ne. Ale málokdo mluví o duši. A přitom právě tam to bolí nejvíc.
Když jsem přišla o oko, některé věci, které následovaly, mě překvapily mnohem víc, než samotná ztráta zraku. Tady je deset věcí, které jsem netušila a které bych ráda sdílela s každým, kdo prochází podobnou zkušeností.
Nepamatuji si mnoho. Spíš skoro nic. Prý jsem byla v nemocnici v Itálii skoro dva měsíce, ale v hlavě mám jen prázdno. První operace trvala 17 hodin, poté mě udržovali v umělém spánku cca dva týdny. Nedokázali říct, zda jsem stabilizovaná. Čekalo se hlavně, aby mi začaly spolupracovat plíce. Kromě jiného jsem měla oboustranný pneumotorax.
Psal se rok 2008, 29. července, dovolená v Italii probíhala bez mráčků.. Večeře, moře, prima parta, víno, příjemný večer s vyhlídkou následujících dovolenkových dnů se změnil lusknutím prstu. Spíše ranou dopadu mého těla ze čtvrtého patra hotelové terasy na betonový příjezd k hotelové recepci.. Sanitka, hasiči, carabinieri.. Rozsáhlá zranění, jak...
Před pár dny jsem v obchodě potkala muže. Oslovil mě s tím, že má pouze jedno oko, kvůli neopatrnému zacházení s petardou. Oko si ponechal, i když už nevidí.
